3.37 Sestupuje na nás Duch Svatý při biřmování podruhé?

Nazývá se pomazání (ve východních církvích pomazání svatým myronem), protože pomazání je podstatným obřadem této svátosti. Nazývá se biřmování (z „confirmatio“ – utvrzení), protože stvrzuje a posiluje křestní milost. [KKKC 266]

Podstatným obřadem biřmování je pomazání posvátným křižmem (olej smísený s balzámem, posvěcený biskupem) doprovázené vkládáním ruky přisluhovatele, který pronáší příslušná svátostná slova. Na Západě se toto pomazání dělá na čele pokřtěného se slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého“. Ve východních církvích byzantského obřadu se pomazání provádí i na dalších částech těla se slovy: „Pečeť daru Ducha Svatého“.[KKKC 267]

Biřmování je svátost, která dovršuje křest a ve které jsme zahrnováni dary Ducha Svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a kdo požádá o Ducha Svatého skrze vkládání rukou a pomazání křížem, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve.

Než trenér pošle hráče na fotbalové hřiště, položí mu ruku na rameno a udělí mu poslední pokyny. Obdobně lze chápat i biřmování. Jsou na nás vloženy ruce. Vstupujeme na herní plochu života. Skrze Ducha Svatého poznáváme, co máme dělat. Vlévá nám svou motivaci až po konečky prstů. Jeho poslání nám zaznívá v uších. Vnímáme jeho pomoc. Nechceme zklamat jeho důvěru a chceme vést hru k vítězství pro něho. Stačí jen chtít a naslouchat mu.  [Youcat 203]

Už ve Starém zákoně Boží lid čekal na to, až bude vylit Duch Páně na očekávaného Mesiáše. Ježíš žil svůj pozemský čas v mimořádném Duchu lásky a dokonalé jednoty s nebeským Otcem. Tento Ježíšův Duch byl „Duchem Svatým“, kterého Izrael toužebně očekával. Byl to tentýž Duch, kterého Ježíš přislíbil svým učedníkům, týž Duch, který sestoupil padesát dní po Velikonocích o svátku Letnic na apoštoly. A je to týž svatý Ježíšův Duch, který sestupuje na každého, kdo přijme svátost biřmování.

Už ve Skutcích apoštolů, sepsaných pouhých několik desítek let po Ježíšově smrti, můžeme sledovat Petra a Jana na „biřmovací cestě“; na nové křesťany, kteří byli zatím pokřtěni „pouze ve jménu Pána Ježíše“, vkládali ruce, takže jejich srdce bylo naplněno Duchem Svatým. [Youcat 204]

Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jedenkrát a která působí vzrůst křestní milosti. Dar Ducha Svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví milosti svého křtu vlastním životem a ve které se stává Kristovým „svědkem“.

Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem „smlouvu“. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých i zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě – a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neodstoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a ve tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady – v dobrém i ve zlém. [Youcat 205]

Každý katolický křesťan, který přijal svátost křtu a který je ve „stavu milosti“, může a má přijmout biřmování.

Být „ve stavu milosti“ znamená nedopustit se žádného smrtelného hříchu, protože ten odděluje člověka od Boha. V takové situaci se člověk může usmířit s Bohem jedině prostřednictvím svátosti pokání. (Mladý) křesťan, který se připravuje na biřmování, se ocitá v jedné z nejdůležitějších etap svého života. Proto usiluje, aby uchopil víru srdcem i rozumem; sám za sebe i společně s druhými prosí o Ducha Svatého; usmíří se sám se sebou, s lidmi ve svém okolí a s Bohem ve svátosti smíření, která ho přivede blíže k Bohu i v případě, že se nedopustil žádného smrtelného hříchu.  [Youcat 206]