3.43 Proč je pro křesťany manželství tak důležité?

Manželské spojení muže a ženy, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, je svou přirozeností zaměřeno na společenství a dobro manželů a plození a výchovu dětí. Podle prvotního Božího plánu je manželské spojení nerozlučitelné, jak potvrzuje Ježíš Kristus: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,9). [KKKC 338]

Bůh především prostřednictvím výchovného vedení Zákona a proroků pomáhá svému lidu, aby postupně chápal jedinost a nerozlučitelnost manželství. Svatební smlouva Boha s Izraelem připravuje a předobrazuje Novou smlouvu, dovršenou spojením Božího Syna Ježíše Krista s jeho nevěstou církví. [KKKC 340]

Ježíš Kristus nejenom obnovuje původní Bohem zamýšlený řád, ale dává milost žít manželství v nové důstojnosti svátosti, která je znamením Kristovy manželské lásky k církvi: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev“ (Ef 5,25). [KKKC 341]

Aby bylo dovoleno uzavřít smíšené manželství (mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem), je zapotřebí dovolení církevní autority. V případě manželství s rozdílností kultu (mezi katolíkem a nepokřtěným) se k jeho platnosti vyžaduje dispens. V každém případě je nezbytné, aby manželé nevylučovali přijetí cílů a podstatných vlastností manželství a aby katolický partner potvrdil své závazky, známé i nekatolické straně, totiž zachovat víru a zajistit křest a katolickou výchovu dětí.  [KKKC 345]

Bůh povolal muže a ženu, aby byli navzájem jeden pro druhého a nebyli už „dva, ale jeden“ (Mt 19,6): takto mají prožívat lásku, být plodní a sami se stávat znamením Boha, který je přetékající láska. [Youcat 260]

Ke svátostnému manželství nutně patří tři prvky: a) svobodné ano, b) dobrovolné přijetí celoživotního výlučného vztahu a c) otevřenost k přijetí potomstva. Avšak tím nejhlubším v křesťanském manželství je vědomí obou partnerů: jsme živým obrazem lásky Krista a církve.
 

Požadavek jednoty a nerozlučitelnosti je v původním významu zaměřen proti + polygamii, kterou křesťanství vnímá jako zásadní prohřešek proti lásce a lidským právům; dále se obrací proti tomu, co by se dalo nazvat „sukcesivní polygamií“: proti následku nezávazných milostných vztahů, které nevedou k onomu velkému nevratnému „ano“. Požadavek manželské věrnosti v sobě zahrnuje ochotu zavázat se na celý život, což vylučuje jakékoliv mimomanželské milostné vztahy. Požadavek ochoty k plodnosti vede křesťanský manželský pár k tomu, aby v rámci svých možností otevřeně přijímal děti, které jim Bůh chce darovat. Páry, které zůstanou bezdětné, jsou Bohem volány k tomu, aby byly plodné „jiným způsobem“. Manželství, v němž by se předem vylučoval jeden z těchto tří prvků platného uzavření, vůbec nevzniká. [Youcat 262]

Manželství je nerozlučitelné z trojího důvodu. Za prvé proto, že vzájemné a bezvýhradné odevzdání odpovídá samé podstatě lásky; za druhé proto, že je obrazem bezpodmínečné Boží věrnosti vůči stvoření; za třetí proto, že představuje Kristovo odevzdání se církvi, které sahá až po smrt na kříži.

V době, kdy na mnoha místech dosahuje rozvodovost více než padesáti procent ze všech uzavřených manželství, je každé věrně trvající manželství velkým znamením – v konečném důsledku znamením Boha. Na této zemi, kde je mnohé tak relativní, by lidé měli věřit v Boha, který jediný je absolutní. Proto je tak nesmírně důležité všecko, co není relativní: někdo, kdo říká absolutně jen pravdu nebo kdo zachovává absolutní věrnost. Absolutní věrnost v manželství nesvědčí v první řadě o lidském výkonu, nýbrž o Boží věrnosti, a to i tehdy, když na Boha v každém ohledu zapomínáme a zrazujeme ho. Uzavřít církevní manželství znamená důvěřovat více v Boží pomoc než ve vlastní zásobu lásky. [Youcat 263]

Každý člověk není povolán k manželství. Ovšem i lidé žijící o samotě mohou žít plným životem. Ježíš mnohým z nich ukazuje zvláštní cestu; volá je k životu bez manželství „pro nebeské království“ (Mt 19,12).

Mnozí samotně žijící lidé trpí osamělostí a chápou ji výlučně jako nedostatek a nevýhodu. Ale člověk, který se nestará o svého partnera nebo o rodinu, si může užívat svobody a nezávislosti a naplňovat svůj život smysluplnými a důležitými věcmi, k nimž by se jako manželský partner nikdy nedostal. Možná je to Boží vůle, aby se staral o ty, o které si nikdo jiný starosti nedělá. Nezřídka Bůh tyto lidi zve do své mimořádné blízkosti. Tehdy v sobě člověk pocítí přání zříci se budoucího životního partnera „pro nebeské království“. Ale to neznamená pohrdání manželstvím či sexualitou. Dobrovolný život bez manželství může být přijat pouze v lásce a z lásky, jako mocné znamení skutečnosti, že Bůh je důležitější než všechno ostatní. Člověk žijící bez manželství se sice zříká sexuálního vztahu, nikdy však lásky; plný touhy kráčí vstříc přicházejícímu Ženichovi Ježíši (srov. Mt 25,6). [Youcat 265]

Svátost manželství by se měla slavit veřejně v rámci liturgického slavení. Před vlastním manželským slibem se kněz nebo jáhen ptá snoubenců na svobodu jejich rozhodnutí, na jejich vůli k věrnosti a na odhodlání přijmout děti. Pak si snoubenci navzájem udělují svátost manželství tím, že si před církví slíbí: „… že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“. Kněz nebo jáhen požehná snubní prsteny, které si novomanželé vymění. Celebrant potvrdí sňatek a udělí požehnání.

Církev se ve svatebním obřadu ústy celebranta ptá ženicha a nevěsty: „N. a N., rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ Ženich / nevěsta: „Ano.“ Celebrant: „Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“ Ženich / nevěsta: „Ano.“ Celebrant: „Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: Přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?“ Nevěsta a ženich: „Ano.“ [Youcat 266]

Církev si vysoce váží schopnosti člověka dodržet slib a zavázat se k celoživotní věrnosti. Bere v tomto ohledu člověka za slovo. Každé manželství může být ohrožováno krizemi. Společný rozhovor, (společná) modlitba, někdy i odborná terapeutická pomoc mohou otvírat cesty z krize ven. Především připomenutí skutečnosti, že ve svátostném manželství je ve společném svazku ještě třetí – Ježíš, dokáže znovu a znovu rozdmýchávat naději. Ten, pro koho se manželství stalo skutečně nesnesitelným břemenem nebo kdo je dokonce vystaven psychickému či fyzickému násilí, může žít odloučeně. Přestože se tím ničí životní společenství, manželství zůstává nadále platné.

V životě manželů mohou nastat takové krize vzájemného vztahu, které zpětně odhalí, že jeden nebo oba partneři nebyli v okamžiku uzavření sňatku schopni manželství nebo neprojevili plnou vůli k manželství. Pak je manželství v právním smyslu neplatné. Po prověření dané situace příslušným církevním soudem může církev prohlásit takové manželství za neplatně uzavřené.[Youcat 269]