3.40 Je pomazání nemocných totéž jako poslední pomazání?

Člověk Starého zákona v nemoci zakouší své meze a zároveň vnímá, že nemoc je tajemným způsobem spojena s hříchem. Proroci nahlížejí, že nemoc může mít i výkupnou hodnotu za hříchy vlastní i hříchy druhých. Tak byla nemoc prožívána před Bohem, od něhož si člověk vyprošoval uzdravení. [KKKC 313]

Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných jsou jasným znamením, že s ním přišlo Boží království, a proto i vítězství nad hříchem, utrpením a smrtí. Svým utrpením a smrtí Kristus dává utrpení nový smysl: ve spojení s Kristovým utrpením se může stát prostředkem očištění a spásy pro nás samé i pro druhé. [KKKC 314]

Církev dostala od Pána úkol uzdravovat nemocné a snaží se ho uskutečnit jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Především však má zvláštní svátost ve prospěch nemocných, ustanovenou samotným Kristem a dosvědčenou svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně“ (Jak 5,14–15). [KKKC 315]

Svátost nemocných může přijmout každý věřící člověk, který se ocitá v kritickém zdravotním stavu či situaci.

Svátost nemocných může člověk přijmout v životě vícekrát. Proto má smysl žádat o tuto svátost i v mladém věku, má-li člověk například podstoupit závažnou operaci. Mnozí křesťané v této situaci spojují svátost nemocných se svátostí smíření; pro všechny případy chtějí předstoupit před Boha s čistým svědomím. [Youcat 243]

Podstatou obřadu při slavení této svátosti je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou nemocného posvěceným olejem. [Youcat 244]

Tuto svátost mohou udělovat pouze biskupové nebo kněží. [KKKC 317]

Tato svátost uděluje zvláštní milost, která nemocného mnohem důvěrněji spojuje s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu a k prospěchu celé církve, dává mu posilu, pokoj a odvahu a jestliže se nemocný nemohl vyzpovídat, působí také odpuštění hříchů. Je-li to Boží vůle, nejednou vede i k tělesnému uzdravení. V každém případě připravuje nemocného na přechod do Otcova domu. [KKKC 319]

Je to eucharistie, kterou přijímají ti, kteří se chystají opustit pozemský život a přejít do života věčného. Ve chvíli přechodu z tohoto světa k Otci je přijetí těla a krve Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, semenem věčného života a silou vzkříšení. [KKKC 320]

Ježíš nám ukazuje:trpíme-li my, trpí nebe. Bůh si dokonce přeje být poznáván v jednom „z těchto mých nejposlednějších bratří“ (Mt 25,40). Proto Ježíš uložil svým učedníkům péči o nemocné jako prvořadý úkol. Vybízí je: „Uzdravujte nemocné!“ (Mt 10,8), a zaslibuje jim k tomu božské zmocnění: „… ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy ... na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se“ (Mk 16,17-18).

Křesťanství od počátku staví do centra své pozornosti lidi staré, nemocné a potřebné. Matka Tereza, která sbírala umírající z kalkatských stok, je pouze jedním z článků dlouhého řetězu křesťanů, ujímajících se lidí opomíjených a vyvržených na okraj společnosti. Právě v nich poznávají Ježíše. Jsou-li křesťané skutečně tím, čím mají být, vychází z nich uzdravující moc. Některým je dokonce dáno uzdravovat jiné mocí Ducha Svatého z jejich tělesných neduhů (dar uzdravovat, charismata). [Youcat 242]