3.26 Má církev svůj vlastní kalendář?
Církevní rok nezačíná 1. ledna, ale čtyři neděle před Vánocemi. Během církevního (nebo liturgického) roku se jako věřící podílíme na nejdůležitějších momentech Ježíšova života. Pozornost se věnuje také svátkům Panny Marie a ostatních svatých.
Neděle, známá také jako den Páně, je nejdůležitějším dnem v týdnu, protože Ježíš v tento den vstal z mrtvých. V neděli jsou všichni věřící pozváni do kostela, aby se společně modlili a slavili eucharistii.
Co je to liturgický rok (církevní rok)?
Liturgický nebo též církevní rok je prožíváním jednotlivých tajemství Ježíšova života v průběhu roku – počínaje jeho vtělením až po jeho druhý příchod ve slávě. Liturgický rok začíná adventem, tedy časem očekávání Pána, který se dovršuje vánočními svátky. Poté spěje k ještě většímu vrcholu – k oslavě Ježíšova spásného utrpení, smrti a zmrtvýchvstání o Velikonocích. Velikonoční dobu uzavírá slavnost Letnic, seslání Ducha Svatého církvi. V průběhu liturgického roku církev slaví svátky Panny Marie a svatých, v nichž si připomíná milost, která vedla tyto lidi ke spáse. [Youcat 186]
Co je středem liturgické doby?
Středem liturgické doby je neděle, základ a jádro celého liturgického roku, který vrcholí v každoroční slavnosti velikonoc, svátku všech svátků. [KKKC 241]
Jak důležitá je neděle?
Neděle je ústředním bodem křesťanského času, protože v neděli slavíme zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tak se každá neděle stává malou oslavou Velikonoc.
Ten, kdo neslaví neděli nebo kdo ji sám pro sebe zrušil, tomu zbývá pouze týden se sedmi pracovními dny. Člověk, který byl při stvoření předurčen k radosti, klesá na úroveň pracovního zvířete a otroka konzumu. Musíme se už tady na zemi učit, jak správně slavit, jinak si v nebi nebudeme vědět rady. V nebi je totiž pořád neděle. [Youcat 187]
Výsadní cestou pro uvedení do tajemství spásy uskutečňované v posvátných „znameních“ je pak věrné sledování průběhu liturgického roku. Pastýři ať se snaží „mystagogickou“ katechezí, tolik drahou církevním otcům, pomoci odkrýt hodnotu liturgických gest a slov, a tak napomáhat věřícím přejít od znamení k tajemství a zahrnout do něho celou svoji existenci. (Papež Jan Pavel II., Mane nobiscum Domine [Zůstaň s námi, Pane], apoštolský list k Roku eucharistie, čl. 17, 7. října 2004)
