1.23 Proč je Abrahám tak důležitý?
Abrahám měl téměř všechno, co chtěl, když ho Bůh jednoho dne požádal, aby opustil svou zemi a majetek a cestoval se svou rodinou do země, kterou mu Bůh slíbil ukázat (Gn 12,1) Gn 12,1: Hospodin řekl Abramovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“ . Bůh mu též přislíbil mnoho potomků, ačkoli jeho žena Sára byla neplodná (Gn 21,2-3) Gn 21,2-3: Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, v době, kterou Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. . Abrahám důvěřoval Bohu, a je proto vzorem a praotcem každého věřícího.
Při nejtěžší zkoušce Bůh požádal, aby mu Abrahám obětoval svého syna. On byl i přes nesmírný zármutek ochoten poslechnout, ale Bůh ho právě včas zastavil. Abrahám dokázal, že klade svou lásku k Bohu nade vše ostatní, a dokáže tak spolupracovat s Božím plánem. Když Bohu důvěřujeme a spolupracujeme s ním, může skrze nás dělat velké věci.
Jak se Bůh zjevuje ve Starém zákoně?
Ve Starém zákoně se Bůh dává poznat jako ten, který z lásky stvořil svět i člověka, a jako ten, který zachovává věrnost dokonce i poté, co od něho člověk hříchem odpadl.
Bůh se dává poznat v dějinách: s Noemem uzavírá smlouvu na záchranu všeho živého stvoření. Povolává Abraháma a ustanovuje ho „otcem mnohých národů“ (Gn 17,5b), aby v něm těmto „všem pokolením země“ mohl požehnat (Gn 12,3b). Národ Izrael vzešlý z Abraháma se stává zvláštním Božím vlastnictvím. Bůh se představuje Mojžíšovi svým vlastním jménem. Jeho tajemné jméno הוה se nejčastěji přepisuje jako Jahve, „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Vysvobozuje Izrael z egyptského otroctví, na Sinaji s ním Mojžíšovým prostřednictvím uzavírá smlouvu a dává mu Zákon. Bůh neustále posílá svému národu proroky, aby jej volali k obrácení a k obnově smlouvy. Proroci zvěstují, že Bůh uzavře novou a věčnou smlouvu, která bude mít za následek radikální obnovu a definitivní spásu. Tato smlouva se týká všech lidí. [Youcat 8]
Kdo jsou hlavní svědkové poslušnosti víry v Písmu svatém?
V Písmu je mnoho vzorů, zvláště pak dva: Abrahám, který byl vystaven zkoušce víry, „uvěřil Bohu“ (Řím 4,3) a vždy uposlechl jeho výzvy, proto se stal „otcem všech věřících“ (Řím 4,11.18); Panna Maria, která naplňovala poslušnost víry nejdokonalejším způsobem během celého svého života: „Fiat mihi secundum Verbum tuum – Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). [KKKC 26]
Jak můžeme Bohu odpovědět, když nás osloví?
Odpovídat Bohu znamená věřit mu.
Ten, kdo chce věřit, potřebuje „chápavé srdce“ (1 Král 3,9). Bůh nás osluvuje nejrůznějšími způsoby. V každém setkání dvou lidí, v každém hlubokém zážitku z přírody, v každé zdánlivé náhodě, v každé výzvě i v každém trápení se ukrývá Boží výzva. A Bůh k nám promlouvá ještě zřetelněji svým slovem nebo hlasem našeho svědomí. Obrací se na nás jako na své přátele. Proto bychom mu také měli jako přátelé odpovídat a věřit mu, dát mu naprostou důvěru, neustále se učit, jak mu lépe rozumět, a bez výhrad přijímat jeho vůli. [Youcat 20]
Milující Bůh uzavřel totiž smlouvu s Abrahámem (srov. Gn 15,18) a prostřednictvím Mojžíše s izraelským lidem (srov. Ex 24,8). Národu, který si tak získal, se zjevil slovy i skutky jako jediný pravý a živý Bůh, aby k Izraeli mluvil ústy proroků, chápal stále hlouběji a jasněji a aby je dále rozšiřoval mezi pohany. (Dei Verbum [Boží slovo], věroučná konstituce druhého vatikánského koncilu o Božím zjevení, čl. 11, 18. listopadu 1965)