1.3 Evoluce, nebo stvoření?
Jeví se, že lidské tělo se mohlo do současné podoby vyvíjet postupně. Jako lidské bytosti se však zásadně lišíme od zvířat. Předpokládáme-li evoluci, nelze z toho vyvozovat, že člověk je pouze živočich a že lidské jednání se musí řídit principy, které formuloval Charles Darwin. Je evidentní, že lidská bytost tíhne k něčemu, co přesahuje stvořenou realitu.
Mimo jiné i na základě lidské touhy po dokonalém štěstí, které přesahuje to, co můžeme vidět teď a tady, lze usuzovat, že člověk má nesmrtelnou duši. Duše je to, díky čemu je člověk tím, kým je, a co mu umožňuje vědomě volit mezi dobrem a zlem. Naše duše je stvořena Bohem. Není vyloučené, že tělo mohlo podléhat evoluci. Příběh o stvoření však odkazuje na tajemství lidské duše.
Proč jsou slova „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gn 1,1) důležitá?
Protože stvoření je základem všech spásonosných Božích plánů; ukazuje všemohoucí a moudrou Boží lásku; je prvním krokem ke smlouvě jediného Boha s jeho lidem; je počátkem dějin spásy, které vrcholí v Kristu; dává první odpověď na základní otázky člověka o vlastním původu a cíli. [KKKC 51]
Může být člověk zastáncem evoluční teorie, a přece věřit ve Stvořitele?
Ano. Víra je otevřená poznatkům a hypotézám přírodních věd.
Teologie nemá přírodovědeckou kompetenci; přírodní vědy zase nemají teologickou kompetenci. Přírodní vědy nemohou dogmaticky vyloučit, že ve stvoření probíhají cílené procesy; víra zase nemůže definovat, jak se tyto procesy v průběhu vývoje přírody konkrétně uskutečňují. Křesťan může přijmout evoluční teorii, pokud ovšem nepropadne mylnému přesvědčení evolucionismu, který se dívá na člověka jako na nahodilý výsledek biologických procesů. Evoluce předpokládá, že je tu něco, co má schopnost se vyvíjet. O původu tohoto „něčeho“však nic neříká. Rovněž otázky bytí, podstaty, důstojnosti, úkolu, smyslu a důvodu světa a člověka nelze vysvětlovat z biologického hlediska. Jak na jedné straně evolucionismus překračuje zdravé meze, tak činí kreacionismus na druhé straně. Kreacionisté vykládají naivním doslovným způsobem biblické údaje (např. jak je země stará či stvoření světa v šesti dnech). [Youcat 42]
V jakém smyslu je člověk jednotou duše a těla?
Lidská osoba je zároveň bytost tělesná i duchová. Duch a hmota tvoří v člověku jedinou přirozenost. Tato jednota je tak hluboká, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem a má podíl na důstojnosti Božího obrazu. [KKKC 69]
Co je duše?
Duše je tím, co činí z každého jednotlivce skutečného člověka: tedy je to jeho životní princip, jeho nitro. Duše vytváří z pouhého hmotného těla živoucí lidské tělo. Díky své duši se člověk stává bytostí, může říkat „já“ a může předstupovat před Boha jako nezaměnitelný jedinec.
Lidé jsou tělesné a zároveň duchovní bytosti. Lidský duch je více než tělesné funkce a nelze jej vykládat z hlediska hmotné stavby člověka. Rozum nám napovídá, že musí existovat nějaký duchovní princip, který je sice vázaný na tělo, a přece s ním není totožný. Nazýváme ho „duší“. Přestože duši nelze „dokázat“ přírodovědeckými metodami, bez přijetí tohoto duchovního a hmotu přesahujícího principu nelze chápat člověka jakožto duchovní bytost. [Youcat 62]
Odkud vzal člověk duši?
Lidskou duši stvořil přímo Bůh, není tedy „zplozena“ biologickými rodiči.
Duše člověka nemůže být výsledkem evolučního vývoje hmoty ani genetického spojení otce a matky. Tajemství, v němž v každičkém člověku přichází na svět jedinečná duchovní bytost, vyjadřuje církev prohlášením: Bůh dává člověku duši, která neumírá, ani když člověk ve smrti ztrácí své tělo, jež v den vzkříšení opět obdrží. Prohlašuji-li tedy, že mám duši, znamená to, že mě Bůh stvořil nejen jako bytost, ale jako osobu a že mě povolal k životu ve vzájemném vztahu. [Youcat 63]
Svým slovem Bůh povolává k bytí všechny věci, které jsou, v souladu se svou moudrostí jim určuje místo a zdokonaluje je svou dobrotou a svou velikostí, kterou zná pouze on sám. Naše poznání je příliš omezené, než abychom ho pochopili. [Minucius Felix, Dopis Octaviovi, 18 (ML 3, 290)]
