3.51 Co jsou východní katolické církve a čím se liší od církve západní? Jaké jsou jejich rity?
Katolická církev je jen jedna, avšak v jejím rámci existují různé východní církve, nejenom Evropanům nejznámější římskokatolická. Na rozdíl od pravoslavných křesťanů a jejich autokefálních (nezávislých) církví uznávají východní katolické církve papežský primát. Vznik těchto církví byl často podmíněn místní politickou a kulturní situací, a tak můžeme v rámci katolicity nalézt pestrost a různost obřadů.
Dvěma nejrozšířenějšími rity jsou latinský (užívaný v římskokatolické církvi) a byzantský. Oba byly přeloženy do mnoha národních jazyků. Dalšími významnými rity jsou koptský, etiopský, západosyrský, východosyrský, arménský, malabarský a malankarský.
„Ritus“ je způsob, jakým je slavena liturgie. Tento obřad se může v každé církvi lišit a i v rámci jedné církve může existovat několik různých ritů. Co je ale vždycky stejné, je podstata liturgie, to znamená, že centrem eucharistie je vždycky přítomnost samotného Ježíše, který zde koná své spásonosné dílo.
Proč je jediné Kristovo tajemství slaveno v církvi podle různých liturgických tradic?
Protože nesmírné bohatství Kristova tajemství nemůže žádná liturgická tradice beze zbytku vyjádřit. Proto už od počátku bylo toto bohatství vyjadřováno v různých národech a kulturách s obdivuhodnou, vzájemně se doplňující rozmanitostí. [KKKC 247]
Které měřítko zaručuje jednotu v rozmanitosti?
Je to věrnost apoštolské tradici, totiž společenství ve víře a ve svátostech přijatých od apoštolů, společenství, které je vyznačeno a zaručeno apoštolskou posloupností. Církev je všeobecná: může tedy pojmout do své jednoty všechno ryzí bohatství kultur. [KKKC 248]
Může církev měnit nebo obnovovat liturgii?
V liturgii najdeme proměnné i neproměnné části. Neměnné je všechno to, co je božského původu, jako např. Ježíšova slova při poslední večeři. Vedle toho ale existují i proměnné části, které církev za určitých podmínek dokonce musí střídat. Ježíšovo tajemství má být přece zvěstováno, slaveno a žito ve všech dobách a na všech místech. Proto i liturgie musí odpovídat duchu a kultuře jednotlivých národů.
Ježíš dokázal oslovit celého člověka, jeho ducha i rozum, jeho srdce i vůli. A o to také usiluje liturgie. Proto má bohoslužba v Africe odlišný ráz než v Evropě, jinak se slaví v domově pro seniory než při světovém setkání mládeže, ve farnosti má jiný charakter než v klášteře. Ale vždycky a všude musí být zřejmé, že jde o bohoslužbu jediné světové církve. [Youcat 192]
