4.33 A co umělé oplodnění a náhradní matky?
Děti jsou plodem intimního vyjádření lásky mezi mužem a ženou. Církev schvaluje pouze ty lékařské procedury, které uchovávají jednotu mezi sjednocujícím a plodivým významem sexuálního styku. Proto církev odmítá téměř všechny metody umělého oplodnění, i když velmi dobře rozumí utrpení rodičů, kteří nedaří zplodit děti.
Najímání náhradních matek vede k nejrůznějším nepřirozeným a nelidským situacím a musí se zásadně odmítnout.
Jak se církev staví k donošení plodu v těle náhradní matky a k umělému oplodnění?
Veškerá lékařská a vědecká pomoc při početí dítěte se musí zastavit tam, kde by došlo prostřednictvím osoby mimo manželský pár k porušení a zničení rodičovského společenství nebo kde by se plození snížilo na pouhý technický akt mimo manželské sexuální spojení.
Církev odmítá z úcty k důstojnosti člověka plození dětí prostřednictvím heterologické či homologické inseminace. Bůh zaručuje každému dítěti právo na jednoho otce a jednu matku, právo tohoto otce a matku znát a s využitím všech možností vyrůstat v prostředí jejich vzájemné lásky. Umělé oplodnění darováním cizího spermatu (heterologická inseminace) ničí také ducha manželství, ve kterém se manželům zaručuje právo stát se otcem či matkou výlučně díky druhému partnerovi. Avšak i homologická inseminace (semeno pochází od vlastního manžela) snižuje dítě na pouhý produkt technického postupu, a už ne na plod milujícího sjednocení v osobním sexuálním setkání. Církev odmítá také PID (preimplantační diagnostiku), která se provádí za účelem zabít nedokonalá embrya. Také propůjčení dělohy, při kterém je uměle zplozené embryo vloženo do těla cizí ženy, odporuje důstojnosti lidského jedince. [Youcat 423]
Při předávání života novému stvoření vychází ještě jasněji najevo nezastupitelné pouto s manželským svazkem, jímž se manžel stává otcem skrze manželské spojení se svou chotí, a manželka se stává matkou skrze manželské spojení se svým chotěm. Stvořitelův plán je vepsán do fyzické a duchovní povahy muže a ženy a jako takový má univerzální hodnotu. Akt, v němž se manželé skrze vzájemný a úplný dar sebe samých stávají rodiči, je činí Stvořitelovými spolupracovníky v přivádění nové lidské bytosti povolané k věčnému životu na svět. Akt tak bohatý, že přesahuje dokonce i život rodičů, nelze nahradit pouhou technologickou intervencí. Úkolem vědců je spíše zkoumat příčiny mužské a ženské neplodnosti, aby se této strastiplné situaci manželů, kteří touží ve svém dítěti najít potvrzení a naplnění svého vzájemného sebedarování, dalo předcházet. (Papež Jan Pavel II., promluva k Papežské akademii pro život, 21. února 2004)
