4.21 Proč si volit celibát, když se lidé tak dobře hodí k manželství?
Manželství a celibát jsou dvě cesty, kterými může křesťan naplňovat Boží přikázání k plodnosti (Gn 1,28) Gn 1,28: Bůh jim požehnal slovy: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad mořskými rybami, nad nebeskými ptáky i nade všemi živými tvory, kteří se pohybují po zemi.“ . V manželství se muž a žena v lásce odevzdávají jeden druhému. V celibátu se člověk zcela odevzdává výhradně Boží lásce, bez tělesného vyjadřování sexuality.
Díky tomuto závazku je člověk žijící v celibátu připraven dělat vše, k čemu jej Bůh volá, kdykoliv a kdekoliv. Řeholníci – bratři či sestry, kteří se odevzdávají Bohu –, zakoušejí ve svých životech pravé štěstí. Je to jako předchuť nebe, kde se nikdo nežení ani nevdává.
Jak je utvořen Boží lid?
V církvi jsou z Božího ustanovení posvěcení služebníci, kteří přijali svátost svěcení a tvoří církevní hierarchii. Ostatní se nazývají laici. Z obou skupin pak pocházejí věřící, kteří se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu sliby evangelijních rad: čistoty v celibátu, chudoby a poslušnosti. [KKKC 178]
Co je to zasvěcený život?
Je to životní stav uznaný církví. Je to svobodná odpověď na zvláštní Kristovo volání, jíž se zasvěcení pod vlivem Ducha Svatého zcela oddávají Bohu a usilují o dokonalost lásky. Toto zasvěcení se vyznačuje zachováváním evangelijních rad. [KKKC 192]
Čím zasvěcený život přispívá k poslání církve?
Zasvěcený život se podílí na poslání církve prostřednictvím úplné oddanosti Kristu a bratřím, která je svědectvím o naději v nebeské království. [KKKC 193]
Je od příjemce svátosti kněžství požadován celibát?
Celibát je vždy vyžadován pro biskupské svěcení. Pro kněžské svěcení jsou v latinské církvi obvykle vybíráni věřící muži, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12); ve východních církvích není dovoleno se ženit po přijetí svěcení. Trvalými jáhny se mohou stát také ženatí muži. [KKKC 334]
Jakou strukturu má jedna, svatá, všeobecná, apoštolská církev?
V církvi jsou laici a duchovní (klérus). Jako Boží děti mají tutéž důstojnost. Jsou pověřeni rovnocennými, i když rozdílnými úkoly. Posláním laiků je v celém světě budovat Boží království. S nimi působí zasvěcení nositelé úřadu (duchovní), jimž je svěřena služba řídit církev, vyučovat a posvěcovat. V obou stavech pak existují křesťané, kteří se zvláštním způsobem dávají Bohu k dispozici v čistotě, chudobě a poslušnosti (např. řeholníci).
Úkolem každého křesťana je vydávat svědectví evangeliu vlastním životem. Bůh však vede každého člověka zvláštní cestou. Jedny posílá jako laiky, aby v rodině a v povolání budovali Boží království uprostřed světa. Ve křtu a v biřmování jim k tomu uděluje potřebné dary Ducha svatého. Jiným svěřuje pastýřskou službu; mají vést, vyučovat a posvěcovat jeho lid. Na tento úkol si nikdo nemůže činit nárok z vlastního rozhodnutí; pověřit jím může jen Pán, který uděluje povolanému člověku ve svátosti kněžského svěcení pro tuto cestu svou božskou sílu. Takový člověk proto může jednat z Kristovy moci a může udělovat svátosti. [Youcat 138]
Proč si Ježíš přeje, aby někteří lidé po celý život žili v chudobě, čistotě bez manželství a poslušnosti?
Bůh je láska. Proto touží také po naší lásce. Jednou z podob milujícího se odevzdání Bohu je žít jako Ježíš – a sice v chudobě, čistotě a poslušnosti. Kdo takto žije, má hlavu, srdce a ruce zcela k dispozici pro Boha a pro lidi.
Vždycky se najdou jednotliví lidé, které Ježíš natolik přemůže a uchvátí, že „pro nebeské království“ (Mt 19,12) odevzdají Bohu úplně všecko – dokonce i tak nádherné dary, jako je vlastní majetek, vlastní vůle a manželská láska. Takový život podle evangelijních rad chudoby, čistoty a poslušnosti ukazuje všem křesťanům, že svět sám o sobě ještě není všechno. Teprve setkání s božským Ženichem „tváří v tvář“ zajistí člověku skutečné štěstí. [Youcat 145]
Proč církev vyžaduje od biskupů a kněží život v celibátu?
Ježíš žil v celibátu a chtěl tím vyjádřit svou nerozdělenou lásku k Bohu Otci. Následovat Ježíšův životní způsob a „pro nebeské království“ (Mt 19,12) žít ve zdrženlivosti bez manželství je už od Ježíšových dob znamením lásky, nerozdělené odevzdanosti Pánu a naprosté ochoty sloužit. Římskokatolická církev vyžaduje tento životní způsob od svých biskupů i kněží, východní katolické církve pouze od svých biskupů.
Celibát, jak říká papež Benedikt XVI., neznamená „zůstat prázdný v lásce; jeho podstata spočívá v tom, že se člověk dává uchvátit vášnivou láskou k Bohu“. Kněz, který žije v celibátu, je plodný právě tím, že ztělesňuje Boží a Ježíšovo otcovství. A papež pokračuje: „Ježíš Kristus potřebuje kněze zralé a mužné, schopné skutečného duchovního otcovství.“ [Youcat 258]
Ve jménu Ježíše Krista přikazuj mým bratřím, aby milovali své manželky, jako Pán miluje církev. Kdo dokáže vytrvat ve zdrženlivosti ke cti těla Páně, ať tak žije bez vychloubání. (…) Všechno ať se děje ke cti Boží. [Sv. Ignác z Antiochie, List Polykarpovi (MG 5, 724)]
