2.38 Jaké měla reformace důsledky?
Jestliže reformace zasáhla Evropu až v 16. století, náboženská situace v českých zemích se rozrůznila už v době husitské a pohusitské. Katolíci v tu dobu tvořili menšinu, vedle nich žili utrakvisté (což však nebyli protestanti), pak luteráni, kalvinisté a čeští bratři. České země tak byly prvním evropským státem, kde vedle sebe existovala různá křesťanská vyznání a kde mezi nimi byla vyžadována náboženská tolerance.
V 17. stol. se však někteří evropští panovníci pokusili využít náboženských sporů, aby získali politickou vládu do svých rukou. Některé boje třicetileté války se odehrávaly právě na českém území. Jednou z jejích bitev byla i bitva na Bílé hoře, kterou vyhrála katolická vojska. Několik let po ní začalo platit Obnovené zřízení zemské (1627), které mimo jiné prohlásilo katolické vyznání za jediné povolené vyznání v českých zemích. Proto někteří šlechtici a vzdělanci odešli do exilu, poddaný lid se musel přidat na katolickou stranu. Následná rekatolizace vedla k zakořenění katolické víry v lidu.
Bylo chybou konfesního věku, že viděl pouze to, co nás dělí, a nevnímal zásadním způsobem to, co máme ve velkých směrnicích (direktivách) Písma svatého a ve vyznáních víry antického křesťanství společného. Právě to je velký pokrok ekumenismu posledních desetiletí: povšimli jsme si totiž tohoto společenství ve společné modlitbě a zpěvu, ve společném nasazení za křesťanský étos před světem, ve společném svědectví o Bohu Ježíše Krista v tomto světě a uznáváme toto společenství za náš nepomíjející základ. (Papež Benedikt XVI., promluva k Radě evangelické církve v Erfurtu, 23. září 2011)
