3.5 Proč dokáže být modlitba někdy tak těžká a nudná?

Modlitba je darem milosti, ale vždy předpokládá rozhodnou odpověď z naší strany. Kdo se modlí, bojuje proti sobě, svému prostředí a především proti Pokušiteli, který dělá vše, aby člověka od modlitby odvrátil. Pokrok v duchovním životě je neoddělitelný od boje o modlitbu. Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. [KKKC 572]

Vedle mylného pojetí modlitby si mnozí myslí, že na modlitbu nemají čas nebo že modlitba je zbytečná. Ti, kdo se modlí, mohou podlehnout malomyslnosti tváří v tvář těžkostem a zdánlivým neúspěchům. K překonání těchto překážek je nutná pokora, důvěra a vytrvalost. [KKKC 573]

Mistři duchovního života všech dob líčili růst ve víře a v lásce k Bohu jako zápas na život a na smrt. Bojištěm je lidské nitro. Zbraní křesťana je modlitba. Buď podlehneme vlastnímu sobectví a promarníme život v nicotnostech, nebo získáme Boha.

Ten, kdo se chce modlit, musí nejprve v sobě přemoci „bestii“. To, co dnes vnímáme jako frustraci a ztrátu smyslu života, nazývali staří pouštní otcové znechucení (akedia). Nechuť k Bohu přináší v duchovním životě velký problém. Také duch doby nespatřuje v modlitbě nic smysluplného a plný diář jí neponechává ani chviličku volného času. Navíc je zapotřebí svádět boj s Pokušitelem, který podniká všechno možné, jen aby člověka odvedl od Boha. Kdyby Bůh nechtěl, abychom ho modlitbou dosáhli, ten boj bychom nikdy nevyhráli. [Youcat 505]

Modlitba je osobním vztahem, přechází od já k ty, od sebestřednosti k radikální otevřenosti. Ten, kdo se skutečně modlí, zakouší, že Bůh promlouvá a že často mluví jinak, než bychom čekali a než bychom si přáli.

Ti, kteří mají hlubší zkušenosti s modlitbou, dosvědčují, že člověk často vstává od modlitby jiný, než jaký byl na jejím začátku. Někdy jsou naše očekávání splněna: smutný zakusí útěchu, skleslý dostane novou sílu. Ale může se stát, že by člověk rád zapomněl na těžkosti, a upadne do ještě větší úzkosti; rád by měl na chvilku pokoj, a je pověřen úkolem. Skutečné setkání s Bohem při modlitbě může rozmetat naše představy o Bohu i o modlitbě. [Youcat 506]

Modlitba nepředpokládá prvoplánový úspěch, nýbrž Boží vůli a blízkost. Právě ve zdánlivém Božím mlčení se otvírá pozvání k dalšímu kroku – k naprostému sebeodevzdání, k bezmezné víře, k nekonečnému očekávání. Ten, kdo se modlí, musí ponechat Bohu naprostou svobodu, aby promlouval, kdy bude chtít, aby splnil, co bude chtít, a aby se daroval, jak bude chtít.

Často vytýkáme: Modlil jsem se – a nic se nestalo. Možná se nemodlíme dost intenzivně. Jednou se svatý farář arský zeptal svého spolubratra, který si mu stěžoval na neúspěch: „Modlil ses, vzdychal jsi ... ale postil ses také a bděl jsi?“ Také můžeme prosit Boha o věci, které neprospívají ani nám, ani našim bližním. Svatá Terezie z Avily kdysi prohlásila: „Nepros o lehčí břemena, ale o silnější záda!“  [Youcat 507]

Roztržitost při modlitbě, pocit vnitřní prázdnoty a vyprahlosti, ba dokonce odpor k modlitbě prožívá každý, kdo upřímně usiluje o opravdovou modlitbu. Věrně vytrvat v takové situaci už je modlitba.

Dokonce i sv. Terezie z Lisieux po dlouhou dobu nezakoušela nic z Boží lásky. Krátce před smrtí ji navštívila její rodná sestra Celina. Všimla si, že si Terezie mne ruce. „Co to děláš? Měla by ses snažit usnout,“ mínila Celina. „Nemohu. Příliš trpím. Ale modlím se,“ odpověděla Terezie. „A co říkáš Ježíšovi?“ – „Nic mu neříkám. Miluji ho.“ [Youcat 508]