DeoQuest and TweetignwithGOD

 

All Questions
prev
Předchozí:2.12 Jedna církev – tak proč všechno to rozdělení mezi křesťany?
next
Následující:2.14 Můžu být dobrým křesťanem i bez církve?

2.13 Jak si můžu být jistý/á, že církev říká pravdu?

Původ církve

Církev ustanovil sám Ježíš a pověřil Petra s ostatními apoštoly a pak jejich nástupci, aby ji vedli. Ona je „sloupem a oporou pravdy“ (1 Tim 3,15) 1 Tim 3,15: Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy. . K tomu, aby apoštolové mohli neomylně předávat pravdu víry, jim Ježíš dal Svatého Ducha.

Také dnes Duch Svatý pomáhá církvi lépe chápat víru. Právě proto, že církev není jen lidská instituce, můžeme důvěřovat, že říká o Bohu pravdu.

Duch Svatý se stará o to, aby církev předávala učení o víře pravdivě i tehdy, když jsou kněží a biskupové hříšní.
Moudrost církve

Proč je církev apoštolská?

Církev je apoštolská svým původem, protože je vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20); svým učením, které je totožné s učením apoštolů; svou strukturou, protože je vyučována, posvěcována a vedena apoštoly až do návratu Krista, a to díky jejich nástupcům, biskupům ve společenství s Petrovým nástupcem. [KKKC 174]

V jakém smyslu je církev svatá?

 Církev je svatá, protože jejím původcem je nejsvětější Bůh; Kristus se za ni obětoval, aby ji posvětil a dal jí moc posvěcovat; Duch Svatý ji oživuje láskou. V církvi je plnost všech prostředků spásy. Svatost je povoláním každého jejího člena a cílem veškeré její činnosti. Církev v sobě zahrnuje Pannu Marii a nesčetné svaté jako vzory a přímluvce. Svatost církve je pramenem posvěcení jejích dětí, kteří uznávají, že zde na zemi jsou všichni hříšníci a stále potřebují obrácení a očišťování. [KKKC 165]

Co k tomu říkají církevní otcové

Kázání církve je stálé a všude pokračuje beze změny. Přijímá svědectví proroků, apoštolů a všech učedníků … a tento způsob hlásání postavený na dobrých základech směřuje ke spáse lidí, totiž k naší víře. [Sv. Ireneus, Proti herezím, kniha 3, kap. 24 (MG 7, 966)]