4.44 Mohou se křesťané přihlásit do armády nebo vést válku?
Úsilí o zachování míru a bezpečí je křesťanský postoj. Toto úsilí je specifickým úkolem armády. Násilí, které jsou vojáci někdy nuceni použít, je oprávněné, pokud hrozí bezprostřední nebezpečí, a za předpokladu, že neexistuje žádné jiné řešení, přičemž použitá síla je přiměřená sledovanému cíli.
Papež Jan Pavel II. v roce 2003 řekl: „Válka je někdy nevyhnutelná, ale je to vždy prohra lidstva.“
Co Pán požaduje od každého ve věci míru?
Pán, který prohlašuje: „blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9), žádá pokoj srdce a pranýřuje nemravnost hněvu, který je touhou po pomstě za způsobené zlo. Pranýřuje i nenávist, která vede k tomu, že člověk přeje zlo svému bližnímu. Tyto postoje, jsou-li uvážené a chtěné a týkají-li se závažných věcí, jsou těžkými hříchy proti lásce. [KKKC 480]
Co vyžaduje mír ve světě?
Vyžaduje spravedlivé rozdělení a ochranu dober osob, svobodnou komunikaci mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osob a národů a trvalé pěstování spravedlnosti a bratrství. [KKKC 482]
Kdo má v případě válečné hrozby přísně vyhodnotit takové podmínky?
Je to věcí moudrého posouzení vládních představitelů. Ti mají také právo uložit občanům povinnost národní obrany, při zachování osobního práva na odmítnutí z důvodů svědomí; v takovém případě je třeba poskytnout lidskému společenství službu jiným způsobem. [KKKC 484]
Jaké jsou požadavky mravního zákona v případě války?
Mravní zákon platí stále, i v případě války. Vyžaduje lidské zacházení s nebojujícími, s raněnými vojáky a zajatci. Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny, které nemůže omluvit slepá poslušnost. Je třeba odsoudit hromadné ničení a vyhlazování národa nebo národnostní menšiny, neboť jsou to velmi těžké hříchy: je mravní povinností odporovat rozkazům toho, kdo to nařizuje. [KKKC 485]
Co je třeba udělat, aby se předešlo válce?
Je třeba udělat všechno, co je rozumně možné, aby se jakkoli předešlo válce, protože vyvolává zla a nespravedlnosti. Zvláště je třeba vyvarovat se: hromadění zbraní a obchodování s nimi, pokud nejsou pod náležitou kontrolou veřejné moci; všech forem ekonomické a sociální nespravedlnosti; národnostních a náboženských diskriminací; závisti, nedůvěry, pýchy a ducha msty. Všechno, co se koná k odstranění těchto nepořádků, přispívá k budování míru a předcházení válce. [KKKC 486]
Co je to mír?
Mír je důsledkem spravedlnosti a znamením skutečné lásky. Kde je mír, tam může „každé stvoření dojít pokoje v dobrém řádu“ (sv. Tomáš Akvinský). Pozemský mír je obrazem Kristova pokoje, protože Ježíš je smíření.
Mír je víc než pouhá absence války, je to víc než pečlivě vyvážená rovnováha sil. Ve stavu míru mohou lidé žít v jistotě a ve svobodě. Je respektováno právo na sebeurčení jednotlivce i celých národů. V míru je lidské soužití určováno bratrskou solidaritou. [Youcat 395]
Jak má křesťan nakládat s hněvem?
Svatý Pavel prohlašuje: „Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26).
Hněv je v prvé řadě přirozenou emocí v reakci na vnímanou nespravedlnost. Ale Pán, který prohlašuje: „blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9), žádá pokoj srdce a odmítá hněv, který je touhou po pomstě za způsobené zlo. Odmítá i nenávist, která vede k tomu, že člověk přeje zlo svému bližnímu. Tyto postoje, jsou-li uvážené a chtěné, jsou závažnými hříchy proti lásce. [Youcat 396]
Jak Ježíš smýšlí o nenásilí?
Ježíš si vysoce váží nenásilného jednání; vybízí své učedníky: „Neodporujte zlému … Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39).
Když se Petr snaží bránit Ježíše násilím, Pán ho odkazuje do správných mezí: „Zastrč meč do pochvy!“ (Jan 18,11). Ježíš nevolá do zbraně. Před Pilátem mlčí. Dá se přibít na kříž, zachraňuje svět láskou a blahoslaví strůjce pokoje. Proto si církev váží lidí, kteří z důvodů svědomí odmítají službu ve zbrani a místo toho se dávají do služby společnosti. [Youcat 397]
Musí tedy křesťané být nutně pacifisté?
Církev usiluje o mír, ovšem nezastává žádný pacifismus. Jednotlivcům ani státním útvarům či společenstvím totiž nelze bránit v tom, aby v případě potřeby uplatnili své právo na nutnou obranu se zbraní v ruce. Avšak válka je morálně přijatelná jedině jako naprosto poslední a krajní prostředek.
Církev říká k válce své jasné „ne“. Křesťané mají podniknout naprosto všecko pro to, aby předešli válce: vystupují proti zbrojení a proti obchodu se zbraněmi; bojují proti rasové, etnické a náboženské diskriminaci; snaží se o odstranění ekonomické a sociální nespravedlnosti. Tím vším posilují mír. [Youcat 398]
Kdy je opodstatněné použít vojenskou sílu?
Užití vojenské moci je mravně ospravedlnitelné, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: jistota trvalé a těžké škody, jež je působena; neúčinnost jakékoliv jiné pokojné alternativy; odůvodněné vyhlídky na úspěch; vyloučení horšího zla s uvážením síly ničivých prostředků. [Youcat 399]
Vy, členové ozbrojených sil, jste oddáni obraně míru a života. Práce a oběti vás všech pomáhají zajistit mír a bezpečnost jednotlivců a celých společností. Modlím se, abyste vy sami byli při plnění vašich profesionálních povinností vždy uchráněni nebezpečí a aby vás Boží dary moudrosti a síly vždy doprovázely ve službě vašim zemím a vašim bližním. (Papež Jan Pavel II., promluva k ozbrojeným silám, 19. listopadu 2000)
