4.37 Kdy je člověk mrtvý?
Lékaři v současnosti považují za smrt člověka okamžik, kdy lze s jistotou konstatovat zastavení aktivity celého mozku včetně mozkového kmene. O této skutečnosti většinou dostatečně vypovídá zastavení dechu a srdeční činnosti.
Církev usuzuje, že člověk umírá, když jeho duše opouští tělo. Tento moment samozřejmě nelze stanovit vědecky. Ale pomáhá nám to přemýšlet o životě a smrti.
Co znamená zemřít v Ježíši Kristu?
Znamená to zemřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu. Křesťan může podle Kristova příkladu proměnit svou smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). [KKKC 206]
Jak nám Ježíš pomáhá v umírání, vložíme-li v něho svou důvěru?
Ježíš nám vychází v ústrety a vede nás k věčnému životu. „Nevezme mě smrt, ale Bůh“ (Terezie z Lisieux).
V pohledu na Ježíšovo utrpení a umírání může být i naše umírání snazší. Můžeme říci Otci „ano“, a tak mu projevit svou důvěru a láska, jak to udělal Ježíš v Getsemanské zahradě. Takovému postoji říkáme „duchovní oběť“: umírající se sjednocuje s Ježíšovou obětí na kříži. Kdo umírá v důvěře v Boha a v pokoji s lidmi, kdo tedy nemá těžký hřích, je na cestě ke společenství se zmrtvýchvstalým Kristem. Naše umírání nám nedovolí padnout hlouběji než do jeho náruče. Umírající se nevydává na cestu nikam, nýbrž se navrací do Boží lásky, v níž byl stvořen. [Youcat 155]
Co se s námi stane, až umřeme?
Ve smrti se duše odděluje od těla. Tělo zaniká, zatímco duše kráčí vstříc Bohu a čeká, až bude znovu sjednocena se svým tělem vzkříšeným při druhém příchodu Pána.
Je zahaleno tajemstvím, jak proběhne vzkříšení našeho těla. Můžeme si ale pomoci obrazem a představit si to následovně: při pohledu na tulipánovou cibulku ještě nedokážeme rozeznat, jaká nádherná květina z ní v tmavé půdě vyroste. Podobně si neumíme představit budoucí podobu našeho nového těla. Pavel si je přesto naprosto jist: „Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu“ (1 Kor 15,43a). [Youcat 154]
V tomto ohledu je užitečné si připomenout, že smrt osoby je specifickou událostí, spočívající v naprostém rozpadu onoho jednotného a integrovaného celku, kterým je osobní já. Je důsledkem oddělení životního principu (či duše) od tělesné reality osoby. Smrt osoby, chápaná v tomto primárním smyslu, je událostí, kterou žádná vědecká technika ani empirická metoda nemůže přímo identifikovat. Přesto lidská zkušenost ukazuje, že jakmile nastává smrt, nevyhnutelně následují jisté biologické známky, které se medicína učí rozeznávat s rostoucí přesností. (Papež Jan Pavel II., promluva o transplantacích, 29. srpna 2000)
