4.14 Co je vlastně hřích?
Každý dělá chyby. Často tě určitě iritují něčí slabosti nebo omyly. Stejně tak se jiní zlobí, když uděláš chybu ty. V těchto chvílích je skvělé, když můžeš zažít něčí odpuštění.
Odpouštění se může někdy zdát nesmírně obtížné. V takových situacích je důležité si uvědomit, že Ježíš odpouští vždycky, kdykoliv je to třeba. Objev, jak i ty můžeš dosáhnout této úrovně odpuštění, a najdi svobodu tím, že budeš odpouštět druhým.
Jak člověk dosáhne blaženosti?
Člověk dosáhne blaženosti v síle Kristovy milosti, která mu dává účast na božském životě. V evangeliu Kristus ukazuje svým učedníkům cestu, která vede ke štěstí bez konce: blahoslavenství. Kristova milost působí v každém člověku, který se řídí správným svědomím, hledá a miluje pravdu a dobro a vyhýbá se zlu. [KKKC 359]
Proč jsou pro nás blahoslavenství důležitá?
Blahoslavenství jsou středem Ježíšova kázání, navazují na přísliby, které Bůh dával počínaje od Abraháma, a přivádějí je k dokonalosti. Vykreslují Ježíšovu tvář, charakterizují opravdový křesťanský život a odhalují člověku poslední cíl jeho jednání: věčnou blaženost. [KKKC 360]
Jakými pravidly se svědomí musí vždy řídit?
Existují tři obecná pravidla: 1) nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo dobro; 2) takzvané Zlaté pravidlo: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12); 3) láska jde vždycky cestou respektování bližního a jeho svědomí, i když to neznamená schvalovat jako dobro to, co je objektivně zlé. [KKKC 375]
Zná Písmo svaté cestu ke štěstí?
Po cestě ke štěstí nás vede důvěra Ježíšovým slovům, kterými vyjádřil „osmero blahoslavenství“.
Evangelium je příslibem štěstí pro všechny lidi, kteří hodlají putovat po Božích cestách. Především v osmeru blahoslavenství (Mt 5,3-12) nám Ježíš zcela konkrétně sdělil, že skutečné štěstí nalezneme, pokud budeme následovat jeho životní styl, hledat opravdový pokoj a s čistým srdcem přistupovat k sobě i k druhým lidem. [Youcat 282]
Jaké je znění blahoslavenství?
Blahoslavení chudí v duchu,
neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení plačící,
neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší,
neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti,
neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní,
neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce,
neboť oni budou vidět Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje,
neboť oni budou nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.
(Mt 5,3-12)
[Youcat 283]
Jak praví apoštol svatý Jan, „řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,8-9). Tato slova napsaná z Božího vnuknutí za prvních dob církve vedou více než jakákoli jiná lidská slova k tomu, aby se začalo mluvit o hříchu, což úzce souvisí s hovorem o usmíření. Ona slova se dotýkají otázky hříchu v jejím jakoby antropologickém aspektu, pokud je částí pravdy o člověku, kterou doplňuje; ihned ji však vřazují do božského úhlu pohledu, v němž se hřích stýká s pravdou o Boží lásce, spravedlivé, velkodušné, vytrvalé, která se projevuje především odpuštěním a usmířením. (Papež Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia [Smíření a pokání], apoštolská exhortace o smíření a pokání v dnešním poslání církve čl. 13, 2. prosince 1984)
