1.34 Stvořil Bůh zlo? Jak to souvisí s mými hříchy?
Zdá se nám nepochopitelné, že když se stávají špatné věci, Bůh jakoby nezasahuje. Všechno zlé je opakem jeho velké lásky. Jako lidské bytosti nemůžeme náležitě pochopit původ zla. Jedno částečné vysvětlení je, že i když jsme byli všichni původně Bohem stvořeni dobří, můžeme jako lidé nesprávně používat svou svobodnou vůli.
Můžeme si zvolit dobro (Boží vůle), ale také zlo. Když činíme špatné rozhodnutí, někde hluboko si uvědomujeme, že neděláme správnou věc – dopouštíme se hříchu. Je úžasné, že Ježíš přišel, aby nás svou smrtí na kříži zachránil od všech našich hříchů (Řím 5,20) Řím 5,20: K tomu pak přistoupil Zákon, ale hřích to jen rozmnožilo. Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost.
Co je to hřích?
Hřích je v zásadě odmítnutí Boha a zdráhání se otevřít se jeho lásce. Jasně se to projevuje v porušování Božích přikázání.
Hřích je více než chybné jednání; není ani o pouhou psychickou slabostí. Ve své nejhlubší podstatě je každé odmítnutí nebo zničení něčeho dobrého odmítnutím dobra jako takového, tedy odmítnutím Boha. Hřích ve svém nejhlubším a nejstrašlivějším rozměru znamená odtržení se od Boha, a tím od zdroje života. Proto je smrt následkem hříchu. Teprve díky Ježíšovi chápeme propastnou velikost hříchu: Ježíš zakusil odmítnutí Boha přímo na vlastním těle. Vzal na sebe smrtící moc hříchu, aby nedopadla na nás. Tuto skutečnost vyjadřujeme slovem spása. [Youcat 67]
Je-li Bůh všemohoucí a prozřetelný, proč existuje zlo?
Na tuto otázku, tak bolestnou jako tajemnou, může dát odpověď pouze křesťanská víra ve svém celku. Bůh není žádným způsobem, ani přímo, ani nepřímo, příčinou zla. Osvětluje tajemství zla ve svém Synu, Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, aby přemohl velké mravní zlo, hřích lidí, který je příčinou dalšího zla. [KKKC 57]
Proč Bůh dopouští zlo?
Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby ze samého zla nevytěžil dobro. Podivuhodným způsobem to Bůh uskutečnil při smrti a zmrtvýchvstání Krista: vždyť z největšího mravního zla, zabití Božího Syna, vytěžil největší dobra, oslavu Krista a naše vykoupení. [KKKC 58]
Je křest skutečně jedinou cestou ke spáse?
Pro všechny, kteří přijali evangelium a uslyšeli, že Kristus je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), je křest jedinou cestou k Bohu a ke spáse. Zároveň však platí, že Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi. Proto cestu ke spáse nalézají i všichni ti, kteří neměli příležitost skutečně poznat Ježíše a víru a kteří s upřímným srdcem hledají Boha a žijí podle svého svědomí (takzvaný křest touhy).
Bůh nám dal svátosti jako prostředky spásy. Proto je církev musí lidem neúnavně nabízet. Kdyby se vzdala tohoto svého poslání, zpronevěřila by se svému úkolu od Boha. Avšak Bůh sám není vázán na své svátosti. Tam, kam se církev – vlastní vinou nebo z jiných důvodů – nedostane nebo kde sklízí neúspěch, Bůh sám připravuje člověku jinou cestu ke spáse. [Youcat 199]
Bůh trvá na svém věčném záměru, i když člověk, podnícený ďáblem a zachvácený pýchou, špatně užívá svobody, která mu byla dána k tomu, aby miloval dobro a velkodušně o ně usiloval, a odmítá povinnou poslušnost Pánu a Otci. (Papež Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia [Smíření a pokání], apoštolská exhortace o smíření a pokání v dnešním poslání církve čl. 10, 2. prosince 1984)
